Z továrny na velké příběhy a splněné sny se zakouřilo a po přepravníku vyjel další kousek. Pro tentokrát příběh až z dalekého Japonska a ještě vzdálenějšího století devatenáctého. Klasický příběh, jakých už ze zmíněné továrny vyšlo mnoho. Příběh muže, který mezi svými lidmi nenachází místo, pravé poslání a poznání dojde až skrze kontakt s novou kulturou, novým světem. A tento svět se mu stane osudem, změní ho od základu…

Podobně by vlastně mohla začínat i recenze na Kostnerův opus „Tanec s vlky“, leč protentokrát nechme indiány stranou, byť s Posledním samurajem mají dost společného. Třeba to, že hlavní hrdina Nathan Algren proti nim bojoval po boku generála Custera a hrůzné skutky mu nedávají spát ani dlouho poté, co zbraně utichly. A tak výčitkami zmítaný kapitán topí svůj žal v alkoholu. Vykoupí ho až nečekaná nabídka z Japonska – je třeba vycvičit poněkud zpátečnické císařské vojsko, aby mohlo čelit samurajskému povstání… Neboť Japonsko se otevírá světu, meče nahrazují pušky, tradiční hodnoty císařství povrchní vymoženosti moderního světa. A kapitán Algren přijímá. Neposedné větry osudu ho však zavanou na druhou stranu barikády, do odlehlé samurajské vesnice, která náleží Katsumotovi, veliteli povstání. A nemá cenu zdůrazňovat, že právě tady nachází zničený Algren vykoupení a novou sílu…

Pokud se Vám to všechno zdá schematické a povědomé, pak vězte, že jste právě zachytili nejvlastnější princip snímku Edwarda Zwicka. Je to slohové cvičení, odvozené od mnoha podobných. Slohové cvičení podle iniciačního principu starého jako sama literatura. A nejen zápletkou je tenhle snímek čítankový, nýbrž i provedením. Jen málo věcí se v Posledním samurajovi vymyká konvencím (snad jen decentně pojatá milostná zápletka), vše přesně zapadá do vyjetých hollywoodských kolejí. Samozřejmě včetně myšlenkového podhoubí filmu, které je zredukováno přesně do té míry, aby diváka nemátlo přehnanou hlubokomyslností. „Jiný svět“ samurajů je vtěsnán do několika přesně dokumentovaných hesel, dostatečně jasných, zajímavých a efektních. Jenže – co byste chtěli? Zwick není Kurosawa, Poslední samuraj není „Sedm samurajů“. Poslední samuraj je film založený na výše vypsaném, je z toho živ a nesnaží se to zakrývat. Pročež je mi sympatický.  

Pokud se jdete do kina pobavit pohyblivými obrázky a nevadí vám ředěné pokusy o mudrcování, je Poslední samuraj výtečným představitelem žánru. Nabízí přesně to, co takový film nabízet má. Typizované postavy, čitelnou zápletku, opulentní výpravu, tklivou hudbu, známé tváře a dostatek bitevní epiky. Herecké výkony jsou řekněme v mezích možností výborné. Cruise si nemůže odpustit své hezounské grimasy, ale přesto má jeho rozjívený a svědomím týraný Američan, který postupně nachází vnitřní disciplínu a čest, svou přesvědčivost. Nejedná se o tak mistrovský herecký kousek, ale o velmi dobrý standard. Tahounem filmu je jeho japonský protějšek Ken Watanabe, který se katanou ohání stejně dobře jako hereckými schopnostmi. Podmračený samuraj Katsumoto má zvláštní charisma, tajemství a oheň, díky nemuž vyniká rozdílnost světů mnohem zřetelněji než při toporných pokusech o hlubokomyslný dialog. Právě Watanabe vyřkne jednu z mála působivých metafor – metaforu o dokonalosti květu. Prostá, leč krásná a pravdivá. Být jich plný film…

Kořením Posledního samuraje jsou souboje, který si každý fajnšmekr vychutná díky precizní režii Zwicka i přesto, že jich není nadbytek. Divák dostane možnost přičuchnout (jen letmo) k samurajskému výcviku, ale mnohem vděčnější je ukázka smrtícího stylu v praxi. Scénu, ve které neozbrojený Cruise v podstatě dvěma chvaty zneutralizuje několik protivníků s meči, máme možnost vychutnat si ve zpomalené retrospekci a věru to stojí za pozorné sledování. Pravým vrcholem filmu je však závěrečná bitva, která co do vizuální působivosti směle konkuruje i Návratu krále. Ne svojí masivitou, ale právě svojí komorností, čitelností a barevností. V ní vyplouvá na povrch největší Zwickův talent. Masové scény umí báječně. Střih je rychlý, přesto neztrácíte přehled a můžete si vychutnat nádherné šermířské finesy. Vše podbarvuje konzervativní, leč působivý Zimmerův soundtrack a řízné zvukové efekty. Od toho máme multikina, že…

Pokud bych chtěl Poslednímu samurajovi něco vytýkat, vždy by se to týkalo přílišnému lpění na konvencích. Některé scény jsou čitelné až zbytečně a stejně zbytečně hrají na city. Ze zápletky se dalo vytěžit mnohem více právě kdyby režisér a scénárista rezignovali na pohodlnost a pokusili se vtisknout filmu trochu originality, kdyby měli odvahu jít vlastní cestou. Nebát se třeba toho, že když to neskončí jako v dobrém snu, zanikne poselství snímku. Vyjít ze stínu slavných předchůdců a přidat něco ze sebe. Příběh k tomu vybízí. Už jen proto, že hranice dobra a zla jsou v podivné politické situaci tehdejšího Japonska nejasné, už jen proto, že svět samuraje je jiný než svět amerického kapitána. Jenže Poslední samuraj končí přesně tak, jak probíhá – typicky americky. Je to hollywoodská epika par excellence, po řemeslné stránce takřka bez chyb, ale všemu chybí opravdová duše. A odvaha. Škoda, i přesto doporučuji jako příjemnou pastvu pro oči…